Skutečný vlastenec s velkým srdcem - továrník Jindřich Klazar

 
Rodina Klazarových postupně rozšiřovala prostor pro své podnikání. 26. května roku 1877 koupili od města pivovar. Dál v něm pokračovali s vařením piva a zajišťovali si jeho odbyt v různých hostincích, které v průběhu následujících let koupili, nebo také vývozem piva do okolních měst, například České Skalice, Kuklen u Hradce Králové atd. Jejich podnikání bylo natolik úspěšné, že roku 1905 rozšířili prostory pivovaru o nové budovy, např. varnu, spilku a umývárnu. O pět let později dokonce zavedli umělé chlazení.

Nejstarší z bratří Klazarů, Antonín (1857–1931), brzy duševně ochořel a továrnu tedy vedli spíše mladší dva bratři. Oběma se dostalo elitního obchodního vzdělání v Liberci a ve Vídni. Na zkušenou podle vyprávění jezdívali i do anglických textilek. 

František Klazar (1859–1915) přesídlil do Vídně a obchodní záležitosti firmy řešil odtud. V roce 1890 odkoupili Klazarové továrnu na koberce v Brně a roku 1906 další továrnu v Chotěboři. V roce 1909 byla továrna akcionována jako „A. Klazar, akciová společnost pro jutový a lněný průmysl, Dvůr Králové nad Labem“ a v roce 1912 byla se svými téměř 1000 zaměstnanci největší ve městě. 

Věhlas továrny potvrzuje i skutečnost, že hned po přeměně na akciovou společnost v její správní radě zasedal mimo jiné pražský bankéř Dr. Jaroslav Preiss z Živnobanky, která již předtím přislíbila kapitálovou účast. 

V roce 1915 náhle zemřel další z bratří František Klazar. Ředitelem a klíčovým akcionářem největšího místního podniku, akciové společnosti A. Klazar, který pouze formálně sídlil ve Vídni, byl Jindřich Klazar. Byl nejvýraznější postavou mezi Klazary. Po absolvování obchodních studiích a praxi se usadil ve Dvoře Králové. 

Přestože byl Jindřich Klazar továrníkem, majitelem prosperujících závodů ve Dvoře Králové a v Brně, neměl rád okázalost, byl upřímný, skromný, s demokratickým přístupem a aktivní účastí na společenském životě ve městě. 

Měl velké pochopení pro národní, kulturní a tělocvičně výchovný život. Byl obětavým sokolským a národním činovníkem, podporoval všechny snahy a akce rázu hospodářského, sociálního i osvětového. Byl na místě vždy, kdykoli to veřejný prospěch vyžadoval. V kuratoriu obchodní školy zastupoval Obchodní a živnostenskou komoru. 

Společně s PhDr. Janem Kropáčkem založil místní organizaci Klubu českých turistů a byl řadu let jejím předsedou. 

Ihned po příchodu do města se stal členem Sokola, byl dlouholetým členem výboru, zastával řadu let funkci náměstka starosty jednoty. V roce 1912 po předválečném župním sletu propůjčil královédvorské sokolské jednotě bezplatně louku a rytebnu (současnou sokolovnu) a cvičiště. Oboje Sokolu po válce daroval. Povoloval, aby všechny práce pro Sokol byly v dílnách jeho továrny konány zdarma. Za jeho pobytu ve Dvoře Králové neměla sokolská jednota problémy s dodávkou elektřiny. Bezplatně ji dodávala závodní elektrárna. 

V roce 1922 J. Klazar podnik prodal a odešel do Prahy. Před svým odchodem do Prahy umožnil J. Klazar jednotě zakoupení další části cvičiště (dnešní letní stadion), aby měla jednota možnost rozvoje. I po svém odchodu ze Dvora Králové zůstal členem jednoty. V době sletu hostil v Praze naše dorostence. 

Jindřich Klazar nebyl pouze mecenášem Sokola. V roce 1917 mělo být v Hankově domě odehráno odpolední a večerní představení hry Fidlovačka. Hra z roku 1834 zde byla prezentována jako vzor pravé lásky k vlasti, vyvolává prý všude „pravé divy národního nadšení“ a totéž se očekávalo i ve Dvoře Králové. 

V rozporu se svou povinností a předchozí dohodou odmítl dopoledne toho dne místní továrník Gustav Deutsch dodávku elektrické energie nezbytné pro osvětlení divadelního sálu, takže bylo provedení Fidlovačky zachráněno jen improvizací, již umožnil právě český továrník Jindřich Klazar, z jehož továrny byla elektřina nakonec přivedena. Noviny rozhořčeně odsoudily Deutschovu troufalost, nesolidnost a působení nepříjemností obci.

Po první světové válce komerční rada Jindřich Klazar věnoval ve prospěch válečných vdov a sirotků 20 000 K. 

V archívních materiálech Registratury Národního muzea, se nachází dopis Jindřicha Klazara z 23. dubna 1918, v němž oznamuje, že zasílá do Prahy osm beden obsahujících Klazarovu sbírku „rytin, kreseb, atd.“ Žádal také, aby při zařazování sbírky do majetku muzea byly jednotlivé listy označeny „co ze sbírky Klazarovy“. Jak je naznačeno v dopise, sbírka neobsahovala výlučně grafiky, ale také kresby. Ve sbírce byly zastoupeny „všechny grafické techniky od kresby, evropského i japonského dřevořezu, mědirytu.“
Citace z textu dopisu: „Dle ujednání odevzdal jsem panu Landovi 8 beden sbírku rytin, kreseb atd, co věnování Museu Království Českého a prosím by slavný správní výbor sbírku tuto vzal v uschování a opatrování. Dále prosím by jednotlivé listy při zařaďování byly označeny, co ze sbírky Klazarovi. Ve sbírce se nalézající duplikáty, které muzeu(m) již má, vyprošuji si, by byly uschovány k mé dispozici.“; 8 beden o celkové váze 573 kg.

 
Ve čtyřicátých letech 20. století byla většina grafik a kreseb ze sbírek Národního muzea převedena do Českomoravské zemské galerie a posléze dle zákona 148/1949 Sb. do nově ustanovené Národní galerie v Praze. Tímto převodem se do sbírek Národní galerie dostala mimo jiné také umělecká díla ze sbírek Františka Klazara, darovaných Muzeu Jindřichem Klazarem v roce 1918. 

V dnešní Sbírce grafiky a kresby lze na vědeckých kartách kresby nalézt značení razítkem „Klazarova sbírka“, označující právě ty získané převodem z Národního muzea. 

Převod z Národního muzea však nebyl jedinou cestou, kterou díla ze sbírek rodiny Klazarů zamířila do Národní galerie. Jindřich Klazar daroval galerii další část klazarovských sbírek. Kromě tohoto daru odkázal státním sbírkám zbývající část ve své poslední vůli, k jejímuž naplnění došlo po jeho smrti v roce 1951. 

Jindřich Klazar si do Národní galerie uložil již v červenci roku 1943 do úschovy dvě bedny obsahující grafiky a kresby, které dle listu z 28. října 1945 po válce galerii daroval „na památku osvobození naší vlasti a znovuzřízení republiky“. 

K tomuto daru připojil také další díla. Obrazy, které však měly po dobu jeho života zůstat v jeho držení, k výzdobě bytu. Byl vyhotoven seznam, z něhož můžeme vyčíst informace o obsahu sbírky Jindřicha Klazara, kterou navázal na činnost svého staršího bratra Františka. V kresbě zcela dominuje tvorba 19. století, například velký soubor prací Mikoláše Alše, ze starší produkce zde nalezneme listy nebo části listů s iniciálami z „gotických“ misálů. Staří mistři získali zastoupení pouze mezi grafickými listy. Seznam čítal celkem 1607 položek. Vedle sbírky umění přenechal Klazar Národní galerii také část své knihovny.

Jindřich Klazar zemřel 10. ledna 1951 v Praze.

Pavlína Špatenková

zdroje:
P. Špatenková, K. Raich, Sokolové pod Zvičinou, Regiona, 2023
Alois ZLATNÍK: Vzpomínky a paměti na královédvorské rody, 59–60; 215–216. Městské muzeum ve Dvoře Králové nad Labem 1944–1946,
Radomír ROUP: Vzpomínky a paměti na královédvorské rody. Dvůr Králové nad Labem, 2017.
Jan HRUDKA: Klazarové tvořili český Manchester, MF Dnes, 14. 7. 2008, vydání kraj Hradecký, s. B3.
Bc. Lenka Babická, Diplomová práce Ústav dějin křesťanského umění, Po stopách staré kresby ve sbírkách vybraných českých sběratelů, UK, KATOLICKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA, https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/105128/120320185.pdf?sequence=1&isAllowed=y